Co přijde po evropské ústavě?
Co přijde po evropské ústavě?
„Žádné smlouvy ještě nikde a nikdy nestvořily skutečné společenství, jsou nanejvýš jeho výrazem.“ Známý výrok německého myslitele Maxe Schelera uvádím na úvod svého textu záměrně, protože přesvědčivě objasňuje příčiny neúspěchu evropské ústavy vycházející z neexistujících předpokladů sdílené politické identity. Dokument odmítnutý občany ve dvou členských zemích Unie v referendu se tak pomalu ale jistě stal kapitolou z dějin evropské integrace.
Spor mezi stoupenci „zrychlené“ integrace a těmi, kdo razí myšlenku spolupráce evropských států na bázi přirozeně sdílených zájmů, se tím pochopitelně nezastavil. Další epizodou v tomto příběhu se stane za současného finského předsednictví v EU pokus o přesunutí těžiště rozhodování o trestněprávní spolupráci z úrovně mezivládní na rovinu komunitární. Tento pokus, jak posílit bruselskou administrativu na úkor členských zemí, má vícero podob. Jednou z nich jsou tzv. přechodové klauzule v dnešních zakládacích smlouvách EU, které umožňují učinit rozhodování o určité věci méně závislé na úsudku členských zemí tím, že se takováto záležitost tzv. komunitarizuje. Jinými slovy, dojde-li k této komunitarizaci, Evropská komise bude moci navrhovat právní akty regulující určitou část trestního práva, aniž by členské státy mohly mít možnost takové akty vetovat. Podotýkám, že jde o oblast navýsost citlivou, kde se v plné šíři projevují specifika členských zemí v důsledku odlišného historického vývoje. Položme si proto otázku: Opravdu je již Evropa zralá na harmonizaci trestního práva? Za situace, kdy Polsko diskutuje o obnovení trestu smrti, ve chvíli, kdy popírání holokaustu je v Německu trestné a v Británii spadá do širokého chápání svobody (v takovémto případě nevkusného a lživého) projevu? Nebudu asi jediný, kdo má o rychlé unifikaci trestních věcí a její užitečnosti značné pochybnosti.
Cesta ke komunitarizaci trestní spolupráce je přitom až povážlivě jednoduchá, stačí pouhý konsensus exekutiv členských zemí. Žádné změny zakládacích smluv, žádné parlamentní ratifikace, žádná referenda. Tento až učebnicový příklad demokratického deficitu v rozhodování Unie zároveň dokazuje, proč je potřeba posílit postavení národních parlamentů v EU. Větší otevřenosti nelze dosáhnout bez konsensu národních reprezentací ani bez politické diskuse o evropských tématech na vnitrostátní úrovni.
