Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Nejspíš někteří čelní představitelé naší stále ještě nejsilnější vládní strany žehrají na svoje stranické a koaliční kolegy, bývalého prezidenta V. Havla a ústavní soudce, kteří smetli ze stolu již parlamentem schválenou volební novelu z roku 2000, která měla být lékem na vládní nestabilitu a nepřetržitou existenci menšinových vlád od roku 1996. Pokud by tato novela byla za spolupráce ODS uvedena do života, s největší pravděpodobností by po volbách 2002 ČSSD mohla vytvořit většinovou jednobarevnou vládu a nepotřebovala by ani „nespolehlivé“ a politicky jinak orientované koaliční partnery, ani berličku v podobě KSČM.

Většinový názor ČSSD, neustále a do omrzení hájící v našich poměrech již přežilý a nefunkční systém poměrného zastoupení, vehnal nejsilnější levicovou stranu do pasti, ze které nevede snadná cesta. Ze všech špatných řešení, jak se zdá, volí její současné vedení tu nejhorší  možnou cestu – skrytou či v blízkém -budoucnu otevřenou koaliční spolupráci s nereformovanou a dogmatickou KSČM. Na první pohled je to logické – čeští komunisté jsou přirozenými a v současné parlamentní skladbě jedinými ideově blízkými politickými partnery našich socialistů. Přesto tato uvažovaná mesaliance do budoucna nevěstí pro naši zemi nic dobrého. Ostatně ona nepřinesla nikdy nic dobrého v žádné zemi, kde kdy byla vyzkoušena.

Nejznámější příklad z moderních dějin je Francie 70. a 80. let minulého století. Tamní komunistická strana patřila vždy mezi nejortodoxnější a nejstalinističtější v celé Evropě. Po válce bývala pravidelně volebně nejsilnější stranou, v 60. letech odmítla po vzoru některých sesterských stran v Evropě reformní programy odklánějící se od stalinských dogmat. Naopak jako jediná ze západoevropských komunistických stran podpořila sovětskou invazi do Československa v roce 1968. Přesto s touto komunistickou stranou dokázala tehdejší Socialistická strana Francie v čele s F. Mitterandem v r. 1972 uzavřít „historickou“ dohodu o politické a předvolební spolupráci. Francouzští komunisté se však v této smlouvě museli zavázat k několika důležitým postulátům, do té doby v jejich očích téměř kacířským :

Bývalý socialistický prezident F. Mitterand je v naší zemi znám především jako první hlava francouzského státu, která navštívila Československo na podzim 1988 u příležitosti 70. výročí jeho vzniku.
Málokdo si však dnes uvědomuje, že tentýž F. Mitterand dosáhl ve volbách 1981 prezidentské mety jen díky výše uvedené dohodě s francouzskými komunisty, jejichž voliči ve druhém rozhodujícím kole voleb svými hlasy umožnili zvolení levicového kandidáta. To bylo následně potvrzeno i výsledkem parlamentních voleb a sestavením nové koaliční vlády, kde po 34. letech v opozici usedli i komunističtí ministři. Následovalo rozsáhlé znárodňování hospodářství, státní zásahy do řízení průmyslových podniků, rozsáhlé dotace neproduktivním sférám národního hospodářství, státní dohled nad audiovizuálními medii, zestátňování soukromého školství aj.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – vysoký státní deficit, neúčelné mrhání státními financemi, nefungující zestátněné hospodářské podniky.

Opravdu touží naši, již 7 let nekoncepčně vládnoucí, socialisté opakovat tento francouzský scénář jen v zájmu svého dalšího udržení se u moci ?

Jsou opravdu přesvědčeni o tom, že se dá s našimi komunisty rozumně domluvit, že lze s nimi uzavřít vážnou politickou či předvolební dohodu? Opravdu věří po 15. letech demokratické éry a účinkování KSČM v ní, že jejich otevřená účast ve vládě z nich udělá slušné a politicky spolehlivé demokraty, nemající žádné postranní úmysly ? Cožpak už sociální demokraté zapomněli na rok 1948, kdy jejich prokomunistická orientace způsobila jejich pohlcení komunisty a čtyřicetileté vymazání z politické mapy země? Tyto otázky by si však měli klást všichni upřímní demokraté v naší zemi, zejména realističtí a komunistického objetí se obávající sociální demokraté. Přemýšlet by o nich měli i všichni voliči ČSSD, až se u volební urny budou rozhodovat o budoucnosti ČR a posuzovat socialistické sliby s komunistickou zárukou.

Údajně ČSSD do budoucna již nic jiného nezbývá – to je představa pánů Škromachů, Kavanů, Laštůvků a jim podobných. Dle jejich mínění ČSSD již nemůže zrazovat svůj program v podobě koalicí s menšími pravicovými stranami či ve formě opoziční spolupráce s ODS.
Řešení jejich dilematu je přitom prosté – nejít cestou nejmenšího odporu a nevolit zdánlivě nejpřirozenější řešení spočívající v parlamentní matematické většině 111 mandátů ČSSD + KSČM. Zejména ve světle parlamentního projevu M. Grebeníčka u příležitosti 15. výročí pádu komunistického režimu by toto řešení nemělo být nadhazováno ani akademicky.

Pokud ČSSD žehrá na to, že sama nedosáhne na absolutní většinu ve sněmovně a svůj volební program musí rozmělňovat v koaličních kompromisech, řešení je jednoduché – zavedení většinového volebního systému. Minimálně u ODS pro toto nalezne podporu a společně jsou schopny tuto změnu prosadit v obou komorách našeho parlamentu.

Úspěch u naší ČSSD by byla už ta skutečnost, že by o těchto námětech někteří její představitelé byť jen vážně uvažovali. Ale to bychom po straně, která ve většinové koalici nedokáže prosadit ani své kandidáty na funkci prezidenta republiky či šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu, co schválí jeden den, tak zítra už neplatí a v současnosti se nedokáže shodnout na novém předsedovi svého poslaneckého klubu, chtěli asi moc.

Náš politický systém potřebuje v současnosti dva léky: reformu voleb do Poslanecké sněmovny a odchod ČSSD do pokud možno déle trvající opozice. Pokud by, vyjma toho, naše sociální demokracie již nic jiného neudělala, byl by to přesto její historicky největší státotvorný počin v dějinách českých zemí.