Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Stará známá pořekadla tvrdí, že "bez práce nejsou koláče", že "každý svého štěstí strůjcem"  a nebo taky "chceme-li konati duchovno, zajištěno musí býti materiálno". Každé odděleně problematiku vysokého školství nevyřeší, ale spojíme-li všechna tři dohromady, získáme pozoruhodný obraz soběstačného studenta se zodpovědností za vlastní život.

Podíváme-li se na problematiku financování školství a role studujícího v něm z hlediska křesťanské etiky, která stojí v normativních základech naší společnosti, je v ní dáno, že člověk musí mít tu hlavní zodpovědnost sám za sebe. Jen on zná sebe, své potřeby, chyby i schopnosti. Je povinován pečovat o sebe, svůj rozvoj a růst, aby mohl být k dispozici druhým, svým blízkým.

Jistě, je samozřejmé, že existují mezní situace, kdy při vší dobré vůli chybějí prostředky k realizaci dobra. V té chvíli přicházejí na scénu dobrovolná sdružení, spolky a nadace, nezávislé na státu. A jen jsou-li tyto nadace v jistých situacích bezmocné, nastupuje stát jako garant jistoty pro občany, daňové poplatníky.

Stejně je tomu v problematice školství. Prvotní zodpovědnost přichází od jedince – tato zodpovědnost se ovšem neomezuje pouze na schopnost nabiflovat se na státní zkoušky. Mnohem více by měla spočívat ve finančním zajištění studia, bez něhož by se dotyčný ostatně před zkušební komise ani nedostal.

Studium na vysokých školách je drahou záležitostí, je však alibistické hledat v tomto nástroj nespravedlivé selekce chudých a bohatých. Existuje, nebo by alespoň měly existovat, studentské fondy, které zájemci na studium půjčí a v průběhu let bude student půjčku, až bude financně zajištěn, splácet. Tyto peníze budou použity na nákup skript, ubytování, menzu aj.

Třetím stupněm je ona již principiální neschopnost (ačkoliv i o tom by se dalo polemizovat, což potvrzuje řada soukromých vysokých škol) nestátních sdružení (v tomto případě bank) zajistit fungování vysoké školy. Nastupuje zde proto stát, který tyto instituce zřizuje a provozuje.

Přimhouříme-li obě oči, lze státní garance za fungování univerzit přijmout. Co však přijmout nelze, jsou ingerence státu do prostřední zmíněné oblasti – oblasti aktivit nestátních sdružení a schopnost jednotlivce tyto organizace nalézt a využívat.

Existují samozřejmě dva způsoby, jak si studium zaplatit z vlastní kapsy – tím jedním jsou již zmíněné půjčky. I u těch ale existuje riziko nakumulování dluhu a výrazného zatížení v budoucnosti. Ideální je proto případ, kdy student při studiu pracuje a dokáže své náklady pokrýt hned při spotřebě.

Práce při studiu má i další výhody – naučí studenta organizovat si čas, zjišťovat priority a v neposlední řadě to pro něj znamená neocenitelnou možnost kombinace akademického a tržního prostředí. Obojí se navzájem významně obohacuje a pozitivní výsledky se opět projeví v obou prostředích.

Návrh vlády půjčovat sociálně nejslabším, tak jak byl prezentován, je překračováním hranic působnosti státu do oblasti, kam vůbec nemá vstupovat. Vychovává tak pouze k morálce přijímání daru bez píle, ukazuje studentům, že jejich sociální status je dostatečnou legitimací k obdržení peněz. Tak to ale v žádném případě není. V každém člověku musí existovat touha zlepšovat své postavení, dostávat se výše a pohybovat se kupředu. Poskytnutím daru těm nejslabším otevíráme Pandořinu skříňku žádostí o podobné dávky ze strany studentů těsně nad hranicí vypočítanou pro přidělení dávky, a objevuje se před námi obrovský prostor pro různé výjimky, odečitatelné položky a samozřejmě korupci. Hlavní rada tedy zní: hledejme zodpovědnost nejdříve u sebe a až poté škemrejme u státu.

Zbyněk Klíč je výkonným redaktorem CEVRO.
Otištěno v MF Dnes, pátek 21. října 2005